Ano, bývá tomu tak často a jistě si dokážete vybavit hned několik takových témat ve své hlavě, které všeobecně banalizují nebo jsou rovnou zařazeny do krabičky taboo. Ale je to doopravdy nutné a správné?

Je mnoho věcí, o kterých se ve společnosti nemluví, jak by byla nějaká celospolečenská dohoda o tom, že to téma není přijatelné. A když už se najde někdo tak drzý, že si troufne dané téma otevřít, je potřeba ho banalizovat a dotyčného co nejrychleji umlčet a převést řeč jinam. Takových témat je nepřeberné množství.

A jaká témata to například jsou? Horší postavení žen v zaměstnání, oproti mužům, některé intimní nemoci, a především do této kategorie patří i téma sebevražd a psychických problémů. A dojde-li k tomu, že se najde opovážlivec, který takové téma otevře, je celospolečenský tlak na to dané téma co nejrychleji uzavřít, smést ze Světa a potrestat opovážlivce poklesem na společenském žebříčku.

Ale právě taková témata by ve vyspělých společnostech měli být otvírána a řešena. Proč? Aby se zbourali mýty vystavěné okolo těchto témat, nezařazovalo to osoby s daným problémem jaksi mimo společnost, mimo normálnost. Věřte, nevěřte, problémy, které jsou obvykle banalizované a považované za tabu, jsou často velmi vážné, dokonce životně vážné. A když se najde odvážlivec, který takové téma otevře veřejně, je sice často pranýřován, ale má schopnost mnoha osobám které žijí ve stínu svého tabu pomoci k lepšímu životu.

Nikdo nedokážeme změnit, zda jsme přišli na svět do zlaté kolébky, nebo do chudé a dřevěné. Nikdo jen tak nedokážeme změnit, zda jsme ženou či mužem, nemocní či zdraví, jak vypadáme a jak nás vnímá okolí. Jestli jsme se narodili bez rukou, nebo s duševní nemocí.

Zkusme tedy být více tolerantní jako společnost, nikdo nevíme, co si pro nás život přichystal za milé i nemilé překvapení, starosti či radosti, bolesti či útěchu.